Zuby

Člověk v průběhu svého života zažije dva odlišné typy chrupu. Jedná se v prvé řadě o chrup mléčný (dětský nebo též dočasný), které tvoří v plné zbroji dvacet zubů, jež postupně v dětství nahradí chrup trvalý (dospělý), který čítá hned dvaatřicet zubů. Člověk jakožto všežravec disponuje různými typy zubů, které slouží k ukousnutí a postupnému rozmělnění potravy.

Zuby - kolik jich máme?

V každé čelisti dospělého tedy najdeme čtyři řezáky, dva špičáky, čtyři třenové zuby a šestici stoliček. V případě dětí jsou počty následující - 4 řezáky, 2 špičáky a 4 stoličky. Řezáky, připomínající řemeslnické dláto, slouží k ukousnutí potravy, špičáky pak k jejímu roztrhání na drobnější části a třenové zuby spolu se stoličkami potravu nadále rozmělňují, aby tím byla usnadněna práce trávicích enzymů v žaludku.

Specifickou součástí našeho chrupu jsou v některých případech takzvané "zuby moudrosti", které vystupují z dásně teprve kolem sedmnáctého roku života a části populace se neprořežou skrze dásně vůbec. Neznamená to určitě nic vážného, nad čím je třeba se pozastavovat a vysoká škola samozřejmě takto "postiženým" není uzavřená. :-)

Zuby a jejich části

Zub se jako takový skládá ze dvou částí, konkrétně jde o takzvanou korunku a kořen. Korunka zubu je vlastně vše, co vyčnívá nad povrch dásní. Kořen je zase našim pohledům skryt, v závislosti na své funkci mají zuby jeden až tři takové kořeny (stoličky samozřejmě více než řezáky). Kořenem je vlastně zub pevně zakotven v lůžku čelistní kosti (alveole).

A z čeho se vlastně korunka skládá? Je to především zubní sklovina, což je vlastně také viditelná část zubu. Odolává tlaku, který nastává při kousání a žvýkání potravy, při nedostatečné péči se ale právě skrze ní probojovává do dalších pater tohoto komplexu zubní kámen a samozřejmě i kaz. Zubní sklovinu tvoří zejména anorganická hmota, a to až z 98 procent, v malé míře ale také například voda. Jde rovněž o vůbec nejtvrdší materiál, ze kterého se skládá lidské tělo, jehož tloušťka dosahuje až tří milimetrů. V tvrdosti se zubní sklovině vyrovná v přírodě jen diamant, který je díky tomu součástí vybavení zubních ordinací.

Zabarvení zubní skloviny se v průběhu života samozřejmě mění. Typickou barvou je odstín žluté, výjimečně je u některých lidí k vidění i sklovina čistě bílá. Toho lze samozřejmě docílit i procesem bělení zubů, který ale nemusí být po zdravotní stránce zrovna žádoucí, společenské bažení po dokonalé estetice ale dělá mnohdy své. Už v antickém Egyptě se zuby bělily pomocí popela, aby pak v pokročilejším věku přestávaly plnit svou klasickou funkci už poměrně brzy. Přitom stačí jen omezit kouření, pití vína a důsledně čistit alespoň dvakrát denně pomocí fluoridované zubní pasty.

Na kořeni zubu se nachází další velice pevná látka, zvaná zubní cement. K němu jsou připojena periodontální vlákna, která si lze laicky představit jako soustavu, která drží zub pevně v čelistní kosti.

Většinu zubu tvoří hmota zvaná zubovina (nebo též odborně: dentin), jež se skrývá pod sklovinou. Je tvořena přibližně z jedné třetiny anorganickými látkami, zbylá třetina připadá na organickou hmotu a vodu, díky čemuž nemá takovou tvrdost jako například sklovina, stále je však tvrdší než klasická kost. Zubovina může do jisté míry ovlivnit zabarvení zubů, je uložená jak pod sklovinou, tak pod zubním cementem v kořeni. Je také mezistupněm mezi velmi citlivou zubní dření a sklovinou.

Jádrem každého zubu je jeho dřeň a dřeňová dutina, kde jsou uloženy cévy, jež se podílejí na jeho výživě a také nervy, které upozorňují úpornou bolestí na to, že s našimi zuby není něco v pořádku a je zapotřebí navštívit neprodleně zubní ordinaci.

Další částí zubu je takzvaná ozubice, která se skládá z vaziva a slouží de facto coby ochrana pro kořen zubu. Ozubice také slouží jako podpora cév a nervů, které jí nerušeně prochází směrem k dalším součástem zubu.